Jedním z důležitých konceptů, bez nějž by nebyl net art možný, a na němž lze dobře demonstrovat, jak probíhala konvergence umění a technologií, je hypertext. Idea hypertextu není výdobytkem 20. století. Touha shromáždit veškeré vědění v jedné obrovské knihovně se objevuje v dějinách mnohokrát. Peter Lunenfeld ve svém průvodci po digitálním světě označuje tuto myšlenku za "alexandrian dream". Ještě blíže hypertextu se zdá být kabalistické učení a ovšem biblistika: Bible se stala ještě před vznikem encyklopedií otevřeným systémem s obrovským množstvím vzájemných provázání, odkazů, sekundární literaturou. Vedle tohoto "explicitního hypertextu" se pak zejména v moderní literatuře objevuje "implicitní hypertext" - klasickým a mnohokrát citovaným případem je Odysseus Jamese Joyce. Méně známý, ale velmi zajímavý pre-hypertextový artefakt představuje soubor básní Alfreda Tennysona In memoriam. K modernějším autorům, jejichž vnímaní literatury má blízko k hypertextu, patří beze sporu také Jorge Luis Borges.
O dnešní pojetí hypertextu se zasloužila celá řada osobností. Prvním průkopníkem byl americký vědec Vannevar Bush, který v roce 1945 v článku As we may think jako první představil (ještě mechanickou) vizi fungování hypertextového systému. Slovo hypertext poprvé použil v roce 1965 Ted Nelson, když začal pracovat na projektu Xanadu. První prakticky využitelný hypertextový systém (The Hypertext Editing System) vyvinul v roce 1967 Andries van Dam na Brown University, postupně začalo podobných aplikací přibývat (NoteCards, Intermedia, KMS). Roku 1978 byl na MIT představen první multimediální hypertextový projekt, Aspen Movie Map, na jehož vývoji se podíleli např. Andrew Lippman nebo Michael Naimark. V roce 1987 se stal program HyperCard součástí základní softwarové výbavy počítačů Apple. Za první skutečně hypertextový román bývá považován Afternoon Michaela Joyce, vytvořený v prostředí Storyspace. Souběžně pokračoval rozvoj počítačových sítí, který započal v roce 1969 vznikem Arpanetu. Důležitým milníkem byl vynález e-mailu (1971), následoval Telnet (1972), news groups (1979), protokol TCP/IP (1981). World Wide Web, nyní dominantní světová síť, vznikla v roce 1991 v ženevské Evropské laboratoři pro fyziku částic (CERN) pod vedením Tima Burners-Leeho. Od roku 1992 mohly být počítačové sítě využívané ke komerčním účelům, o rok později byl představen Mosaic, první grafický prohlížeč stránek a následoval exponenciální nárůst počtu uživatelů.
Jak uvádí George P. Landow, na poli hypertextových projektů se setkala informatika a počítačoví experti s kritickou teorií a sémiotikou. Hypertextové prostředí umožňuje realizaci konceptů, kritickou teorií navrhovaných. V plně hypertextovém prostředí se stírá hranice mezi autorem a konzumentem díla: a to několika způsoby. Čtenář si vybírá centrální bod a cestu textem/prostředím, kde již nelze rozeznat primární a sekundární text - toto rozlišení se stává relativním, protože tentýž text může sloužit jako základní i jako doplňkový. Zároveň se s možností připojovat svoje hodnocení, poznámky, kritiku či nové články mění koncept autorství: čtenář už nemusí zůstat pasivní, text se stává otevřeným. Když Michel Foucault mluví o tom, že knihy nejsou uzavřené ("Hranice knihy nikdy nejsou jasně rozlišeny, mimo titul, první řádky a poslední tečku, mimo svoji vnitřní konfiguraci a svou autonomní formu je kniha zapuštěna do systému odkazů k jiným knihám, jiným textům, jiným větám: je uzlem v rámci sítě." ) ještě mnohem více to odpovídá internetu a počítačovým sítím obecně. V nich vidí Landow praktickou implementaci myšlenek Rolanda Barthese či Jacquese Derridy a zdůrazňuje vlastnosti jako intertextualita, decentralizace a mnohohlasnost. Poukazuje také na až zarážející podobnosti v terminologii kritické teorie a počítačových odborníků.
Trend "hypertextuality" lze nalézt podle některých teoretiků i v současné beletrii. V článku The Literature of Information uvádí Brooks Landon například Generaci X Douglase Couplanda, Always Coming Home Ursuly K. LeGuinové, In memoriam identitě Kathy Ackerové, The Atrocity Exhibition J. G. Ballarda a řadu dalších. Všem těmto titulům je podle něj společná snaha přesvědčit čtenáře, aby se nespokojil s přečtením knihy, ale aby si k ní vyhledával další informace. Navazují tak na tendence v americké literatuře již dříve existující (Burroughs, Vonnegut). I v současné české tvorbě lze najít autora, který pracuje s myšlenkou hypertextu. Michal Ajvaz ve svých novelách Bílí mravenci a Zenónovy paradoxy (jež by se daly označit snad jako magický realismus) pracuje s mnoha úrovněmi textu, v básni Ponorná řeka ze sbírky Vražda v hotelu Intercontinental píše doslova: "Vertikální souvislosti v básni jsou fiktivní. / ve skutečnosti je každý verš součástí / dlouhého horizontálního textu, / který se na okamžik zviditelňuje, když prochází stránkou,..." Ajvaz se tohoto tématu drží i v teoretičtějších pracích, např. Znak a bytí (zabývá se Derridou) nebo Sny gramatik, záře písmen (pocta J. L. Borgesovi).